EMO

Vše kolem EMO stylu...

Vaše příběhy



Život nebo trest?

04.11.2012 by Beatrix - natka.sixteen@seznam.cz

Ráda bych se představila. Je mi 15 let a lidé mi říkají Beatrix. Můj životní příběh je plný smutku, bolesti a nedůvěry, kterou si s sebou nesu až do teď. Všechno to začalo už když jsem se narodila. Můj otec a celá část jeho rodiny také. Přání se jim splnilo, když se narodil můj starší bratr a všichni byli nadšení. Ovšem má maminka znovu otěhotněla a hola ze strany mého otce a jeho rodiny nepřipadala v úvahu. Maminka si prostě přála dítě, které bude zdravé a to bylo všechno. Když jsem se narodila bylo to, jako bych nikdy žádného otce neměla. Všechnu péči, lásku a pozornost věnoval pouze jemu a já v jeho světě neexistovala. Maminka se mi věnovala, ale samozřejmě byli chvíle, kdy musela být s mým bratrem a v takových situacích jsem byla z cela osamocena. Nikdy sem neměla doma pocit lásky a štěstí jak to slýchám. I když je má maminka hrozně hodný člověk, tak vím, že můj bratr je na prvním místě i u ní. Mám ho moc ráda, on se ke mě chová hezky, ale strašně moc mu závidím pozornost obou našich rodičů. Jak šla léta dál a já už nebyla jen malá holčička, začala jsem milovat EMO styl. Oblékala sem se tak malovala a cítila se tak být sama sebou. Hlavní účel toho byl, že velké množství makeupu a převážně tmavé oblečení ve mne zakrylo tu ustrašenou malou holčičku, která neví jak žít. Nechtěla jsem aby lidi objevili mou slabost a nejistotu. Styděla jsem se za to. S tím se však nesla i šikana. V páté třídě se u mě vyskytl úplně první náznak sebepoškozování. Nedokázala jsem dál vystát nátlak lidí na mě. Začali se šířit pomluvy jak jsem divná, zlá, trapná.. nevím co všechno ale stala jsem se terčem posměchu. Prostě jsem vzala první ostrou věc co jsem našla.. zrovna v tu dobu to byl zavírací špendlík z mého trika. A já si začala pomalu vyrývat ránu a cítila jsem tu úlevu. Tak to šlo po celý rok v každé zlé situaci. V šesté třídě se to všechno ještě daleko více zhoršilo. Začali mi přicházet zprávy na facebooku a na mobil typu: "co si o sobě myslíš ty krávo namyšlená? máš pocit, že když jsi špinavá emařka tak jsi něco víc? doufám, že si podřežeš žíly a nebo že skočíš z okna." nebo .. "jdi už do prdele, stejně tě nikdo nemá rád, nikdo se o tebe nezajímá tak chcípni radši." a spoustu podobných věcí. Nad mou hlavou byl každý den celký mrak a ta bolest mě provázela po celý den, dokud jsem prostě neplakala. Přemýšlela jsem nad tím, co dělám špatně, že mě nikdo nemá rád, nad tím, proč mi píšou takové zprávy, když mě ty lidé ani neznají, nad tím co jsem jim udělala.. V mé hlavě bylo tou dobou tolik myšlenek. Celé noci jsem nemohla spát. Doma jsem často brečela a problém se sebepoškozováním se ještě zhoršil. Teď přejdu na mé nejtěžší období v životě, které je pro mě velmi bolestné. Byla to sedmá třída a mě bylo 13 let. Na začátku roku jsem se seznámila s jedním klukem. Jmenoval se Patrik a tou dobou byl v deváté třídě. Ze začátku sem ho moc neřešila.. občas jsme si povídali a já ho brala jako kamaráda. Jenže po krátké době mi začalo docházet, že miluji každou vteřinu s ním, pamatuji si každé z jeho slov a při nádechu jeho vůně se cítím jako v nebi. Pořád se to stupňovalo a já jsem ani nevěděla, že existuje něco jiného než já a on. Probouzela sem se uprostřed noci myslela na každou vteřinu s ním. Nonstop jsem měla motýlky v břiše a hrozně se těšila do školy i když jsem ho měla třeba jen vidět. Víkendy byli utrpením.. Bohužel on mě bral jen jako kamarádku a asi největší neštěstí bylo, že byl v takové partě "největší bossové školy" jestli víte co myslím. Jejich zábavou bylo dělat si srandu z ostatních lidí, nic jiného vlastně ani neuměli. Po krátké době si Patrik všimnul jak se tvářím když na něj promluvím, jak jsem v rozpacích v jeho přítomnosti, že se bojím říct jakékoliv slovo.. Musel snad i slyšet jak se mi rozbušilo srdce když ho vidím. Proto jsem se stala velmi snadným a dobrým terčem jeho party. Měli srandu z každého slova co sem řekla, ztrapňovali mě úplně u každého mého, slova, pohybu, nádechu.. samozřejmě hlavně před Patrikem. Dokážete si představit jak hrozné to je být ponižován a zesměšňován každý den? Jestli víte jak je to hrozné, zkuste si to představit ještě když to někdo dělá před milovanou osobou. Měla jsem z toho stavy bezmoci, podceňovala jsem se, myslela jsem že je všechno na mě špatně.. a vůbec to vedlo k extrémnímu snížení mého sebevědomí. On si užíval toho jak jsem byla zamilovaná a možná bych řekla i posedlá. Cokoli řekl, udělala jsem to. Jednou mě požádal o nahé fotky. Já mu je samozřejmě poslala abych mu udělala radost. Další den je viděla celá škola. Nahé fotky.. hah.. další důvod k tomu mě pomlouvat a vymýšlet si různé historky. Jakože jsem děvka posílám všem své fotky, že jsem hnusná a tlustá.. Aby toho nebylo málo. Našel si holku. Věděla jsem, že spolu nikdy nebudeme, ale vidět každý den jak se objímali, líbali a drželi za ruce.. Někdy tohle všechno dělala naschvál předemnou. Často mi psal jak je to s ní úžasný, co všechno spolu dělali, jak jí miluje. Nejspíš mu dělala dobře má bezmoc a můj smutek. Trvalo neuvěřitelně dlouho než tohle přešlo.. asi 14 měsíců. Doteď mám kvůli tomu všemu nulové sebevědomí, nikomu nedůveřuju, pořád se bojím že mi někdo říká, že mě má rád, jen aby mě mohl využít. Přensně ak, jak to dělal on. Myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se přes to přenesnu. Tenhle rok byl za mnou a já nastupovala do osmé třídy, kde mi bylo 14. Nechci povídat o způsobech šikany a ubližování mi. Bylo toho tolik.. Spousta lidí si jen hrálo na přátelé a přitom všude říkali věci které neměli, pomlouvali.. NO myslím že tohle zná každý z nás. Kvůli hloupým pomlouvám jsem přišla o nejlepšího přítele. Těch příběhů o kolik lidí jsem přišla, kolikrát si ublížila bylo v tohle období nejvíc. Našla jsem jen jedno místo, kde se cítím přijatá a šťastná. Na určitém místě u mých milovaných koní. Léčí mou duši. Majitelé stáje.. moje rodina. Představte si, jaké to je, když se bojíte chodit do školy, protože vám tam ubližují, cestu domů a ze školy nesnášíte, protože se vám hnusí město, silnice auta a paneláky. Miluju přírodu. Potom se bojím jít domů, jelikož vím, že tam na mě začnou všichni křičet, že jsem k ničemu, že všechno kazím, že mě nesnáší, a že ničím celou naší rodinu.. to poslouchám denně. Pak ale jedu z tohodle místě někam, kde mě všichni objímají když přijíždím, říkají jak mě mají rádi, Na mém milovaném koni se jedu projet a nic špatného neexistuje. Je to jako z pekla do nebe .. bohužel je to obráceně když se vracím. je to jediný důvod k životu. a jelikož to je docela daleko, nesmím tam jezdit často. jednou za měsíc na víkend a o prázdninách na dva týdny až na měsíc. pokud si nezlepším školu, nebudu moc vůbec. znamenalo by to smrt. tam se dobiju a můžu jakžtakž přežít ve městě když už musím. Na to místě neexistuje sebepožkozování nebo bulimie. tam je všechno co chci a co potřebuji. přátelé, láska štěstí a mí věrní koně♥.

děkuji vám za váš čas.




Vaše komentáře:

geek   Hlasů: 193 - Hlasuj, toto se mi líbí!       28.06.2013 | 18:59

Místo, kde neexistuje sebepoškozování...tak takové místo já nemám...

Fila   black.amber@seznam.cz Hlasů: 229 - Hlasuj, toto se mi líbí!       29.11.2012 | 17:28

Ahoj. Tyjo, zezačátku jsem myslel, že to přestanu číst, ale pak mě to jaxi chytlo...:)Co říct?? Každej jsme originál a každej má svý radosti, trápení, ale i chvíle štěstí. Taky každej dělá chyby. Jsme jen lidi... Tvý sebevědomí - taky mám docela nízký a možná ti jen budu opakovat, co jsi už slyšela, tzn "rádoby chytrý řeči", ale je to podstatný - nejsi o nic míň, než ostatní!!! Buď sama sebou a mysli. Nestojí ti přece nějakej kokot za to, aby jsi se kvůli němu trápila, nebo jo?? Uděláš mu tu radost a budeš se kvůli němu trápit? To on chce! Takže závěrem - držím palce v životě ;) Měj se fajn. Fila P.S.: Jaj, koně!! Z těch mám fobii!!! :D







Přidejte svůj komentář:

Nick:
E-mail:
Opište pozpátku:  69769
Zpráva:

Nezůstávejte pouze u komentářů, přijďte si také pokecat online do našeho super EMO chatu.



?>