EMO

Vše kolem EMO stylu...

Vaše příběhy



No title

06.10.2012 by Saidé - 452

Okej, pro jednou to bude na motivy skutečné události: Něco mého. Něco zlého, na co nemáte koule.

Je to kurva zvláštní, že se ozve po skoro třech letech. Občas si píšeme, ale spíše banality a z neschopnosti to konečně a pořádně utnout. Byl jsem o pár let mladší, když jsme se poznali. To byla pořádná zima a skoro první večer, co jsme se viděli, nás to k sobě táhlo. Taková první láska meziměsto. Neuvěřitelně hezká holka s rezavou hřívou a neostravským akcentem Vynechám detaily, každý si to domyslí a špatně. K ničemu nedošlo, jen ten pocit zvaný "na sračky", když náš společný čas vypršel. A že to trvalo dlouho. Proč? Nevím dodnes.

Jiných holek bylo dost, ale tohle bylo něčím nové, jiné a s větším otazníkem k vyřešení. Nedalo mi to. S vědomím nefunkčnosti jsme se zavázali a to nás taky malém zničilo. Navenek to nebylo vidět, ani kamarádi si ničeho nevšimli. A když, šlo to hodit na dojezd. Roztrhlo mě to. Podruhé. Prvně ve třinácti a teď o dva roky později. Už to nikdy nebude buď anebo.

Další tři roky později, další řada žen. Rozvíjející se dlouhodobý vztah a relativní vyrovnanost. Do dnešního dne. Skype, cink. Zvedám to. Pak nechápu. Pak sedím zařezaný v křesle hlavou mi to bezot naprosto jasně. Úplný klid se dostaví až za pár dní a to už mám v hlavě plán. Mám plán a to je poprvé, co se blížím k absolutnímu klidu a pocitu uspokojení od prvního rozdělení. Možná jsem se už někde zmínil, oni se Stazistez neliší od jiných predátorů v rámci specifických potřeb.

Lidé je potlačili. Až na jednu a díky té nás je přes 7 miliard.

Vezmu to od konce. Ten pocit byl jako nic jiného, co jsem kdy zažil. Kromě opakování o skoro rok později. Jednoduše jsem to ukončil v chatce, alkoholu bylo dost, na zemi, v lednici. A on sám. Pořád pod vlivem, což je výhoda, protože najebanci často padají ze schodů a lámou si ruce, nohy, klíční kosti, vazy. Jemu se podařilo spadnout až na zemi a rozbít si tlamu, zlomit si ruku a pořezat se o rozbitou láhev amundsena. Ale zabil jsem ho. Uškrtil jsem toho zmrda.

Nikdo to nebude řešit, zapadlý jazyk není nic neobvyklého, navíc po takovém krkolomném pádu...
Asi nepoužiji nic z toho, co u sebe mám. Taky dobře.

My potřebujeme lovit, zabíjet a souložit.

Stalo se, jsem poskvrněný, nečistý a přece teprve teď pravý a skutečně živý Aim. Ani tomu nechtěla věřit, že už není. Jako.malou ji dvakrát znásilnil, nevlastní bratr. Na tom displeji jsem tomu nevěřil, když mi napsala, zeť jsem monstrum, že nemůžu zabít jen tak. Ale můžu, je to ještě lehčí, než jsem myslel. Žádný pocit viny. Nic. Prázdno a hlavně čisto.

Tím to skončilo, sice jsme se jednou potkali v jejím městě, ovšem kromě pozdravu a bolavého úsměvu nepadlo.jediné slovo. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale nasrat. Už vím, že život není takový, jaký si ho vysním. Jsem nový a znova rozštěpený. A přijde to ještě jednou a pak znova v jednadvaceti. Jsem asi doopravdy monstrum. Skype historii jsem smazal, snad to stačí.

Podezřele dlouho se nic nestalo, žádná provokace. Třeba se umím ovládnout. Treba mi půjde nezabíjet. Ventil začíná upouštět, nesnáším to. Nenávidím to.

Vlastně sebe.




Vaše komentáře:

A.G.   Hlasů: 241 - Hlasuj, toto se mi líbí!       03.03.2013 | 19:54

Schylovalo se k bouři. Od východu se hnala smršť, jíž burácení vířilo strach v žilách. Vesničanů se zmocnila pravá panika. Pobíhali tam a sem, bezradně kolem svých chatrných baráčků, snad zbývaly jen minuty do jejího příchodu, nebe černá, na zemi padl stín a syrová vichřice, jež rve statné stromy z kořenů, žvýká je a pohazuje jimi jako třískami, bude hnedle tady. Co a jak uchránit před takovou pohromou? Zvířata, děti, pár cenností? Co mi po jejich starostech. --- Stála jsem na cestě plna strachu o svůj život. Volné vlasy, velmi dlouhé, šaty z režného hadru sahající pod kotníky. Snad je tohle kraj světa, kam nedospěla civilizace. Vesnice pradávná, jež vězela po staletí v bezčasí? Stála jsem bez břemen ničehož nemajíc a nepostrádajíc než úkrytu. Vítr se začal zvedat a rachot od východu hrozil brzkým již úderem. --- A přímo přede mnou na malé plošce v nepříkrém kopci stojí kaple. Jediná to zděná stavba, kam oko dohlédne. Proč se všichni neschovají tam? Stojí tu bezesporu mnohem déle než jejich vetché chalupy, větry rozličnými již stokrát prověřená. Pár namáhavých kroků do svahu zrádným porostem a jsem tam. Uvnitř dlí na padesát vesničanů – zdá se mi, že samí chlapi, zaplňují prostor čpícím potem a obhroublostí. Chlastají a hrají karty. Ve zděné kapli. Vědí o mně, pozornost mi však nevěnují. Co mi po nich? Bouře už olizuje zdivo zvenčí, oni se jen smějí. Odkud se ona jistota v nich béře? Rohlížím se po klenbě, ach, bojím se, že začne praskat. Zlostný hukot divého větru tluče na dveře, jim je to jedno! Čekám nejhorší, schoulit se do některého kouta? Spěchám dozadu, a kdo by to čekal – v samotném závěru zeje úzké schodiště dolů pod zem. Pod zem! V zemi je věru jedinečné bezpečí, strhne-li vichřice klenbu, pak podlala vydrží. --- Sestoupím dolů, tak strmé stupně a tak malá místnost! Sotva se v ní narovnám, tak nízku tu strop – a ach, hrobka o jediném hrobě. Uprostřed leží náhrobní deska z vyhlazeného kamene, jaký vídáme na hřbitovech, posázená rytými písmeny, jež se mi nechce číst. A světlo slabé, věčné tu hoří maličkým jazýčkem, v tom zaslíbeném plamínku vidím, že nic dalšího tu už není. Slyším, jak se nahoře sype sklo, tady klid, útlum takový, že jest mi poslouchati vlastní dech. Ach co já zde v této hrobce? Usednu na ten náhrobní kámen, vždyť moc místa mimo něj tu není. Čekání je dlouhé, ale je mi hezky, bezpečno, vůbec ne chladno. Až se zaberu do sebe, bude mi už jedno, jakýže živel mě sem poslal. Místo tiché, požehnané. Jen pro mě. ---------------------------------------------
Našli mě, jak ležím na tom kameni. Spalo se mi sladce, hluboce. Už bylo dávno po bouři, ti chlapi, co mě prve viděli sestupovat dolů, si sem přišli pro vlasatou cizinku, znesvětitelku. Naneštěstí pro mě patřil ten hrob jakémus papaláši, jehož synovec vládne zde v kraji snad neobmezenou mocí. Co mi po něm a po nápisech na té desce? Ne tak oni, sebrali mě a že se z činu toho satanského budu zpovídat. Udivilo mě to velmi. To je mi pěkná verbeš tahle kultura, tak chlastat a karbanit ve vysvěcené kapli se může a uchránit holý život v syré hrobce nikoli? Asi by o nic jim nebylo, kdybych nebyla usnula přímo na hrobě. A kdybych nebyla cizí. A kdybych nebyla žena. --- Vyvedli mě ven a já viděla spoušť, již zde vichřice zůstavila. Z malebných baráčků jen trosky podezdívek a zbytky dřevěných koster, zbytek si odnesl Satan do pekel či rozházel po širokém okolí. Kde prve byla cesta, válely se větve a kmeny vyrvané s kořeny a nářky volající hluché nebe. --- Odkud že jsem přitáhla. Nevím. Co že jsem zač. Prohlédnu si své tělo oděné v ten lněný šat a říkám, že se nemohu upamatovat. Vzpomínám si jen, že jsem uhlídala blížící se bouři, pak úprk do svatyně, pak hrobku. Tma v mé paměti mě neděsí a nezajímá, snad jsem tu na skok, snad mě síla, jež mě sem uvrhla, odsud zas odnese, nadcházejícího se obávám pramálo. A on varuje, že bych se měla bát. Sedí na dřevěné židli s opěrkami a prohlíží si mě přísně a mně je do smíchu, když vidím, jak je mladý a urputně vážný a, pravda, i když sedí, snad stále vyšší než jsem já. Jeho starobylý plášť je z barvené tuhé vlny a dlouhé zanedbané vlasy vzadu ledabyle svázané. A jestlipak vím, čí je to hrob, po němž jsem se válela. --- „Je to hrob tvého strýce, silného břichatého muže, jenž budil v tobě vážnost i úzkost zárověň.“ --- Ach, nechce se mi tu stát před jeho zraky a připomínat mu samozřejmosti. Tuze si myslí, že mě má v moci, nudí mě jeho omyl a cítím, že je mu proti mysli ztrácet čas malichernostmi, když zkáza vyvrátila půl vesnice, ještě tak soudit pitomosti malé cizinky. Opře se o levý loket a nechá hlavu klesnout do dlaně. ----------------------------------------------
- Pak ležím na slámě. Copak já vím, jak sláma vypadá? Vím všechno, co je tady, co za neomítnutými zdmi a zamřížovaným okénkem. Vím, jak si stojím, vím všechno. Měkká, hřejivá sláma, mnohem lepší než to kamení prve, teď se vskutku radostně rozvaluji. V koutě u mříží džbán s vodou, je mi skvěle, vlákna poslánky se zaplétají do nezvykle dlouhých vlasů. Je příjemné je pomalu, hravě vytahovat a vlasy rozplétat a zase zaplétat. --- Pak přicházejí dva špinaví chlapi a nesou sem to jeho dřevěné křeslo. Když mne vidí, jak si hovím, nedá jim to. Zamykaje za sebou mé mříže, začne mi ten starší, jehož obličej se leskne jak podlitá pečeně, dělat kázání. Jen ať si nemyslím a jakéže mám štěstí a výsady a nebýt té nevídané shovívavosti, vlasy bych měla dávno pryč a šaty rovněž, tak u nich zvykem, a celu poloviční a slámy málo a plíseň a špínu a že by mě nejradši_ Ležím si s dlaní pod hlavou a pozoruji ho co zábavu jakousi přichystanou a on by se hnedle nechal vydráždit, ale ten mladší ho táhne opodál. Vždyť je již slyšet mužské hlasy a čísi kroky, jejichž přítomnost slibuje více dobré zábavy. --- Sám můj věznitel osobně sem za mnou přišel. Prohlédnout si mě snad? Nechce se mi vstávat, hovím si a usmívám se naň znalecky, on se jen ušklíbne a usedne do onoho křesla, pak kyne rukou zpět za mříž, jsme tu zamčeni a záhy osamoceni. Baví mě tím velmi a začínám rozumět – přišel dát vážnou řeč.

A.G.   Hlasů: 253 - Hlasuj, toto se mi líbí!       15.12.2012 | 23:07

Ale no tak. Žádné veledílo, jenom jsem Tě chtěla pobavit. Ale když blbost, no tak nic. Samozřejmě to má ještě pokračování, ale teď nemám motivaci ho sem vkládat. Ostatně dělám na něčem jiném. Vyvolení II už jsou skoro hotoví. Svazek je právě ve svěráku. Mám důvěru, že tento díl bude o chlup lepší než ten první.

Saidé   Hlasů: 241 - Hlasuj, toto se mi líbí!       13.12.2012 | 23:07

Snad ne co? mobil? krabička lentilek? cokoli - působí to jako pohádka a i přes možná vědomky nasazenou laťku přítomného stínu to neděsí. Vlastně to na mne působí úplně poprvé jako totální blbost. Tím se nechci dotknout vážnosti situace, jen pokud nějaká byla, v tom textu žádnou nevidím. Třeba to jen nebyl ten správný příběh na přepis pro mne. Přičemž teď se mi vyobrazily váhy s více rameny na jejichž koncích misky, zatíženy různými argumenty, které se snaží ukázat svou nadřazenost (a éteričnost bytelnosti ostatních) a naklopit celé zařízení na jednu stranu. Trochu ztrácím nit - původně jsem chtěl jen rozvést myšlenku, čí že je to vlastně chyba, zdali tvá, že ses netrefila nebo má, že jsem to nepochopil...nebo něco mezi?

Agnes   Hlasů: 256 - Hlasuj, toto se mi líbí!       04.12.2012 | 23:16

Onen víkend byl hodně horký. Dalo se to čekat už podle teplot během týdne. Přesto jsem se přihlásila na brigádu. Musela jsem být teda dost znuděná. Kdybych potřebovala tisícovku, usednu na dvakrát tři hodiny k počítači a zapracuju na tom projektu. Ale rozjela jsem se tam s příjemným očekáváním, když už nic, tak to místo musím poznat. --- Čím začít? Chtěli tam pět brigádnic, a ejhle – přesně pět se nás tam sešlo. Nikdy předtím jsme se neviděly. Pokud jsem ze všech přítomných nebyla nejstarší, byla nejstarší Laura. Taky nejvyšší a děsně veselá. Ta drobná si říkala Marie, ostatní jména jsem pustila z hlavy. Jako spoustu jiných podrobností. Naši zaměstnavatelé, jestli to tak můžu nazvat, byli tři muži. Spíš kluci. Věkem by se naskládali tak akorát mezi nás pět. Nejstarší s nejmladším byli bratři. A teď to místo – bývalá budova rozlehlé základní školy, spojená chodbami s ohromnou tělocvičnou. Bývalá myslím doslova, někdo ji zboural, zůstala jen stará tělocvična a přilehlá chodba s řadou místností, kde bývaly šatny a sprchy a kabinet a úklidová komora a podobně. Většina prostoru byla zanešena krámy a takovým školním haraburdím. Staré lavice a spousta rozbitých židlí a stolů a nějakých tyček a plno další veteše, taky suť a hromady, hromady prachu. Našim úkolem bylo to tam vyklidit, uklidit, jak to půjde. Když se vešlo dovnitř, kam přes skleněné dveře pralo slunce, vedro bylo na zdechnutí. Asi jako když v letním poledni vylezeš v zahradní chatce na půdu. --- Ještě v pátek vpodvečer jsme vynášely a vynášely a bylo nám pořád do smíchu, prach vířil v paprscích, a muži, co si nás najali, to organizovali a zajišťovali proti sesuvu a koukali po nás. No jistě. Pracovaly jsme nahé. Dali nám jen jeté gumáky a stavbařské rukavice a dál že nic nemají a Laura hned, že si s sebou nesbalila nic pracovního a že si nechce ušpinit, co má na sobě a ten kluk pokrčil rameny a řekl jí: „Tak se svleč.“ Sekla po něm očima, rozhlédla se po nás a svlékla se. Ze sesterské podpory jsme ji napodobily všechny. Ostatně to byl báječný nápad. Chtěli pět žen, mají pět žen. Jak po sobě rozpačitě koukali, nás bavilo. Co hůř – už nás ani nenapadlo znovu se oblékat, když jsme s vyklízením ten večer skončily a hledaly sprchu. --- Měli pro nás zařízenou bývalou dívčí šatnu. „Se vůbec nežinýrujou, chlapci,“ pronesla prostřední z nás, když tam vešla. V životě jsem neviděla tak širokou postel.“Prostě ubytování pro pět holek.“ Pak už jsme se hihňaly všemu. Letiště bylo pokryté červeným prostěradlem sešitým snad ze tří kusů, podél protější zdi stály školní lavice, na něž jsme vyskládaly své věci, a pak už tam nebylo nic, jen maličké zamřížované okénko vysoko u stropu. Ani by se tam nic moc dalšího nevešlo. Ze šatny se šlo do koupelny s umyvadly, sprchami a záchodem, pěkně zaprasené. Všech pět se nás pustilo do čištění, mákly jsme si tam víc než na celé chodbě. --- Zprvu jsme spekulovaly, jestli s těma klukama něco bude. Ale co by vlastně mělo být? Jejich chování bylo odtažité. Žádné z nás se nedotkli tělem ani slovem a co já vím, kudy bloudily jejich myšlenky? A pak – byly jsme tu sotva pár hodin a ten nejstarší – vida, zpomínám si i na jeho jméno, říkal si Martin – nám poradil, abychom se na noc zamkly. A tak jsme se zamkly. A seděly jsme na té nevídané posteli a divily se, že vlastně nevíme, na čem jsme, a že to teda rozhodně není normální cpát brigádníky do jediné velké červené postele. Zabrala jsem místo na pravém okraji nejblíž ke dveřím, vedle mě se usadila Marie, naši řadu uzavírala Laura a ta si právě všimla, že vedle postele z její strany stojí obstarožní noční stolek, kterého jsme si předtím nevšimly. „No, podívej se tam, jestli na nás třeba něco nečeká.“ Čekalo. Nevelká papírová krabice. Položila ji na postel, shlukly jsme se kolem, zneklidněné a zvědavé. Že by dárek pro pět holek pro jejich první společnou noc? Snad ne-

Saidé   Hlasů: 217 - Hlasuj, toto se mi líbí!       04.12.2012 | 22:37

Ale kdeže, jakýpak svár? Proč Ty? To já se do Tebe pouštím, Ty bys ses měla případně cítit neoprávněně nařčená. Ale pocitu z toho, jak na mne Tvá kritika působí - toho se asi nezbavím. Není to soud pojatý klasickým způsobem, s porotou, žalobcem a mizerným obhájcem. Protože to necítím jako skutek v rozporu s právem, jen jako delší pobyt na hranici morálky. Chvíli na jedné straně a chvíli na druhé. A Ty jsi velký ukazovák a místy prostředník, který plní jak informační, tak zákazovou funkci. Normálně na to úplně seru, kdo co a jak chce, jdu si za svým. Doplním to jednu informaci, taková skoro pod čarou: ------------------------------------------
------- *úryvek z knihy Saidé, Aimovo vzkříšení

Agnes   Hlasů: 247 - Hlasuj, toto se mi líbí!       04.12.2012 | 21:39

Ach ano. A snad jsem si Tě prve nerozházela? Až budu soudit, tak to poznáš. Teď se usmíváš. A jestli ne, do konce příštího komentáře určitě budeš. Jen doufám, že mi ho admin nesmaže pro nepřístojnost, ale vynasnažím se o maximální decentnost.

Saidé   Hlasů: 237 - Hlasuj, toto se mi líbí!       04.12.2012 | 02:30

pro Agnes, mou spřízněnou duši z dob, kdy nad korunami stromů létali pouze ptáci a pláně nerušeně brázdila vysoká. Kdy košaté koruny stromů ve stínem prolezlých hvozdech nepouštěly na zem slunce a vzduch byl prosycen odérem zatuchlé věčnosti a marnosti. Ta Tvá, ta pravá a původní, nesoucí břímě odpovědnosti a vyčerpaná až na pokraj svých sil, kdy omdlévala pod údery kladiv na miskách Vah - kdy se snažila rány vstřebat a tiché, pulzující chvění rovnoměrně rozšířit... Až ji potkáš, pozdravuj.

Saidé   Hlasů: 255 - Hlasuj, toto se mi líbí!       04.12.2012 | 02:18

*z upl...

Saidé   Hlasů: 244 - Hlasuj, toto se mi líbí!       04.12.2012 | 02:17

Obávám se, že z této vzpomínky víc nevytřískám. Ale chceš-li, aby mé psaní bylo více proliterárně na úrovni, stačí říct. A už se také stalo. XXXX Udělal jsem si z ejswebu vrbu, večerní schízák, kam můžu zahodit starosti s uplynulých let. A dokáži sem zahodit i nejistotu a obavy z věcí, které se teprve budou dít. To je dle mého gusta - správně pojatý způsob jak se zbavit Si na sebe upleteného biče. Ne všechno přísluší Agnes soudit.

A.G.   Hlasů: 238 - Hlasuj, toto se mi líbí!       02.12.2012 | 22:17

Teda z nápadu mrazí, ale provedení stojí tentokrát za houbu. Lysohlávku českou. Maximálně jednu. Není skoro čeho se chytit. Jediné obrazy: chatka, pád ze schodů, rozbitá lahev amundsena. Píšeš víc a víc pro sebe. 80% textu jsou náznaky, zámlky a blíže nerozvedené emoce. Ale proč se tomu znovu a znovu divím? Až na výjimky tak píšeš vlastně pořád. Udělej někdy změnu: napiš něco obrazného. Něco vizualizačního, s barevností, s chutěmi a vůněmi, se zvuky a vůbec jasnými smyslovými vjemy. Něco s událostí. Jasnou a zbytečně nekomentovanou. Bez zkratkovitého vnitřního monologu. Prostě pro mě.







Přidejte svůj komentář:

Nick:
E-mail:
Opište pozpátku:  25999
Zpráva:

Nezůstávejte pouze u komentářů, přijďte si také pokecat online do našeho super EMO chatu.



?>